Krypto přestalo být právním vakuem. Existuje soubor pravidel, který určuje, kdo smí služby nabízet, za jakých podmínek a co z toho plyne pro běžného uživatele. Tenhle okruh je praktický, ne politický: shrnuje pojmy, na které narazíte při registraci na burze, při výběru poskytovatele a při vyplňování daňového přiznání.
Evropským rámcem je MiCA, nařízení o trzích s krypto-aktivy. Sjednocuje podmínky pro emitenty stablecoinů i pro poskytovatele služeb, kteří potřebují licenci od dohledového orgánu. S tím souvisí povinnosti proti praní špinavých peněz: AML jako soubor opatření a KYC jako konkrétní ověření totožnosti klienta. Travel rule pak žádá, aby se při převodech nad určitou hranici předávaly údaje o odesílateli a příjemci, podobně jako u bankovních plateb. Mezinárodní standardy k tomu nastavuje FATF, výměnu informací o kryptoaktivech mezi státy řeší CARF.
Ve Spojených státech je klíčovým hráčem SEC, americký dohled nad trhem cenných papírů, protože jeho výklad rozhoduje, jestli je konkrétní token cenný papír se vším, co k tomu patří. Sankční seznamy pak určují, s kým a s jakými adresami se vůbec smí obchodovat.
Druhá polovina okruhu je daňová. V Česku se zisk z prodeje kryptoměn zdaňuje jako ostatní příjem a povinnost vzniká při směně za koruny i za jinou kryptoměnu. K tomu patří nákladová báze, tedy pořizovací cena, a metoda FIFO, podle které se určuje, které jednotky jste vlastně prodali. Bez průběžné evidence se tohle zpětně dopočítává těžko.
Poslední skupinou jsou praktiky, které pravidla zakazují: manipulace s trhem, insider obchodování, wash trading a předbíhání příkazů. Nejsou to jen technické jevy, jsou to důvody, proč regulace vůbec vznikla.
Nic z toho není právní poradenství. U konkrétní situace se vyplatí zeptat někoho, kdo za odpověď ručí.